Malaz
Cena míru

Stopy nikam

+-
 

Chtěl jsem kráčet ve tvých šlépějích

s tebou

kamkoliv. 

Ale byli tam oni v bezpočtu těl 

šedobílí

rozeseti po zemi

políbeni ohněm

a já kráčel skrz ně. 

S tebou

Kamkoliv. 

 

Stopy nikam

Anonym

 
 

1159. rok spánku Ohnice 

Přibližně sedmý rok tažení v Genabakis



 

Šli po cestě takřka mlčky. Občasné zacinkání kovu o kov se v nekonečné popelavé prázdnotě zdálo téměř nepatřičné. Sem tam pár prohozených tichých slov, občas drobné odfrknutí koní, ale i ta zvířata jako by cítila tíhu okrové oblohy a stísněnost mrtvého světa, ve kterém se všichni ocitli. Armádu tvořilo pár tisíc vojáků a několik vozů trénu umístěných v zadní části voje. Dlouhý had složený z mečů, zbrojí, vozů a ustaraných tváří se pomalu táhl po cestě zdánlivě odnikud nikam.

     Dvě z těch ustaraných tváří zrovna vyhlížely z jednoho zadního vozu, krytého plachtou až téměř k zemi. Po chvíli si jeden z nich odplivl a vrátil se zpět, následován hned i tím druhým.

    „Mně se to nelíbí,“ řekl první z nich a sáhl po otlučených houslích, opřených o naskládané bedničky. „Tohle tady kolem… není tu tak mrtvo, jak říkali. Viděls ty stopy v popelu? Podle nich to bylo tak velký, že by to sežralo koně i s celým povozem.“ 

Druhý, který měl na hlavě koženou čapku, si sedl na dno povozu a pootevřel jednu z bedýnek. „Takže další vlna testování?“ řekl a povytáhl jakousi hliněnou věc. 

První vykřikl a bleskurychle přiskočil k bedničce. „Okamžitě to vrať, ty idiote!“ 

„Hej, pomalu! V klidu, Šume. Nejsem blbej,“ prohlásil ten s čapkou a začal hliněnou věc opatrně zas vracet zpátky do bedýnky. 

„Oba dobře víme, že seš! Takže s nějakým ‚V klidu Šume‘ se jdi vycpat.“ prohlásil Šumař a rychle bedýnku znovu zajistil. Druhý sykl a začal si foukat na prsty, protože je nestihl včas z bedýnky vytáhnout. „Hele, já ti jenom říkám, že jestli se nějaká potvora rozhodne, že jsem její oběd, tak ji do hrobu vezmu s sebou,“ řekl lehce ublíženě a znovu zalétl pohledem ke stěně vozu, která byla až povrch zaskládaná podobnými bedýnkami. Šumař se podíval na svého kamaráda ve zbrani, lehce se usmál a pak ho bez varování popadl za kus výstroje a smekl s ním na podlahu.

„Seš kretén, Křováku! A já ti řeknu proč. Myslíš, že když tady v Říšský chodbě odpálíš celej trén a půlku chlapů, co jdou s náma na tuhle podělanou misi, že ti těch zbylých pár s láskou poděkuje? Žes zabil nějakou podělanou místní potvoru? Ani hovno! Nachcali by ti do krku a střeva nacpali přes koule do prdele, kdyby z tebe zbylo o trochu víc než další popel na tomhle podělaným místě! A vzhledem k tomu, že ze mě by zbylo to samý, tak bych se k nim ani nemohl přidat, a to by mě, milej zlatej kamaráde, ale fakticky nasralo! Takže žádný hraní s Moranthskou municí, dokud nebudem zpátky v Mottským lese a nebudem to sypat těm lesňáckejm hajzlům do zad. Je ti to už kurva jasný?“

 

„Rušíme vás, chlapci?“ 

Šumař i Křovák se zarazili a podívali se směrem k zadní části vozu. Venku se na ně zpoza plachty usmívaly dvě tváře, patřící k spolubojovníkům z 5. oddílu jejich jednotky.  

„Ne, to je v pohodě. Vyjasňovali jsme si nějaký strategický postupy,“ řekl Křovák, koukl na Šumaře a kývl hlavou na stranu, aby se přesunul vedle. Ten zvedl ruce v univerzálním gestu ‚já nic nedělám‘ a odvalil se. „Jo. Strategická porada. Nic víc.“ 

Nově příchozí nalezli do vozu, usadili se a začali se rozhlížet kolem. Dno vozu tvořilo několik hrubě přitesaných fošen masivního dřeva, které ani zdánlivě nepřipomínaly prkna používané na vozy v běžném trénu. Stěny vozu byly udělány z různě velikých bedýnek přichycených k sobě slabými provazy a střechu tvořila plachta s cípy visícími až pod středy kol. Díky tomu bylo trochu schováno uchycení kol a fakt, že jsou připevněna k silným nohám tohoto obřího… 

„Ze stolu?“ zeptal se ten starší z nově příchozích. „Vy jste si udělali vůz z toho podělanýho stolu?“ zadíval se na oba sapéry a ti se začali svorně zubit. „Hele, vy dva cucáci. Až na to přijde Whiskeyjack, tak vás stáhne z kůže.“

„Buď v klidu, Dědo. Dujek o tom ví a řek, že je to v pohodě,“ řekl bohorovně Šumař a natáhl se pro své skřipky. Děda na něj nevěřícně zíral. 

„Dujek řekl, že je to v pohodě?“ Podíval se na svého spolubojovníka z 5. oddílu, jako by hledal podporu. „To myslíš vážně?“

„No…“ Křovák se trochu ošil. „Prošel kolem, viděl nás, jak ke stolu připevňujeme kola a neřekl, ať toho necháme. Takže to prakticky odsouhlasil.“  Po tváři se mu rozlil vítězoslavný úsměv. Dědek skákal pohledem z jednoho na druhého a přemýšlel, jestli se zbláznil on anebo ti dva. Pak to vzdal, sáhl do váčku a začal si do papírku sypat nasekané rezlistí. 

„To je fuk. Vezete si zadky na svým vlastním průseru. A jelikož jedeme skrz větší průser do kardinálního průseru, tak to vlastně může bejt každýmu ukradený.“ S tím začal opatrně válet nasekané rezlistí po papírku. Když byl konečně spokojený, tak vše smotal do úzké trubičky. „Vlastně tu máme teď všichni nervy na dranc. Prošel jsem celý voj a ta nervozita by se dala ze vzduchu přímo stáčet. Jediný, kdo je v klidu, je ten zasranej velemág Nedurian. Nebo v klidu není, ale nedává to najevo.“ Dal si papírovou ruličku s rezlistím do úst a z taštice vytáhl křesadlo. 

Ještě, než stihl škrtnout, tak se k němu s výkřikem natáhlo několik rukou a ty nejbližší dvě mu křesadlo jemně, ale nekompromisně odebraly. Dědek se už už chtěl začít bránit, ale pak zbledl a podíval se na všechny ty bedničky naskládané několik sáhů do výšky. Polkl na prázdno a ruličku s rezlistím zasunul za ucho. „Doprdelefix, tak vidíte, co dělám? Málem jsem…“ nemusel větu ani dokončovat. Každému to bylo jasné a vlastně se na něj nikdo ani nezlobil.

 

 

Dědek byl v armádě odjakživa. Někteří tvrdili, že byl jedním z prvních, které seržant Braven Zub pojmenoval a že od něj se začala táhnout tato tradice, ale to vzhledem k Dědkovu věku byla nejspíš blbost. On se každopádně těšil respektu ostatních, a to i vysoko postavených důstojníků, a z nějakého zvláštního důvodu se rozhodl adoptovat tyto dva, dle jeho slov cucáky, jak jim s oblibou říkal.

A ti neměli na práci nic lepšího než dostat na starost tu nejhorší odpornost, jakou Dědek kdy v životě viděl, a že už toho viděl opravdu hodně. Ty věci od Moranthů… Podle Dědka to nemohlo skončit jinak, než že se všichni brzo potkají v říši mistra Kápě, jen asi budou rozsekaní na malé kousíčky, pokud vůbec něco.

„Přišel jsem si vlastně zahrát karty, aby se na mě nepřenesla ta nervozita ostatních.“

„Tak to ti moc nevyšlo,“ suše zkonstatoval Šumař. Dědek se na něj podíval, pak si mimovolně sáhl za ucho ke smotku rezlistí a naštvaně zas ruku stáhl. „Jo. Už jsem starej na tyhle sračky,“ pevně sevřel oči a zaplašil pár velmi ošklivých myšlenek. 

„Víte kluci, a ty, Prope, víš, o čem mluvím líp než tady ti dva cucáci, já už tyhle novoty nedávám. Zvládl jsem kde co. Dassem ze mě udělal vojáka, jakej jsem a jakej mám být. Ale abych chodil nějakou posranou chodbou a vezl se na voze, co může celou tu naši veselou bandu vyhodit do luftu jen kvůli blbými výmolu…“ Křovák už se nadechoval, aby Dědkovi vysvětlil, že nic takového nehrozí, ale Šumař ho nenápadným zavrtěním hlavy zastavil. Bylo mu jasný, že to stejně není důležité, protože o to Dědkovi vůbec nejde. 

 

Šlo o to, že do Malazské armády se často verbovali vesničani, kteří magii znali přes nějakého břídilského plecníka, nebo místní bábu kořenářku, a Dědek patrně pocházel z nějaké podobně malé vesničky. Bylo pro mnohé už tak náročné, když byli svědky toho, jak mágové otevírají své chodby a léčí k smrti raněné vojáky, hlásky i s posádkou smetávají z povrchu zemského, nebo je dovedou k šílenství. No a když si už jakž takž zvykli na toto, přišla ta prokletá munice. Na některé už toho bylo moc, ale mladí se samozřejmě přizpůsobovali rychleji, takže po čtyřech letech bojů s Moranthskou municí už to brali jako součást jejich života a byli přesvědčeni, že je už nic nedokáže překvapit. Až do teď.

 V průběhu nekonečných bojů v Genabakis, kdy si Malazská 2., 3. a 5. armáda vyměňovala šťouchance s Mottskými zálesáky a kdy do hry na straně Mottů vstoupil Caladan Chmur, Rudá garda, a nakonec i Tiste Andii a zdálo se, že celé tažení půjde do Propasti, tak během toho napadlo nějakou chytrou mágskou hlavu, že to nejlepší, co by se mělo udělat, je vpadnout nepříteli nepozorovaně do zad. 

 

Nu to by byl jistě nápad hodný vyznamenání, když pominete, že díky Mottským zálesákům nic jako ´nepozorovaně do zad´ neexistovalo. Mottský zálesák, krom toho, že sám moc nápadný nebyl, tak byl schopný vyčenichat mága snad na deset líg. 

A když si mág otevřel chodbu, tak možná i na dvacet. V noci byli stejně nebezpeční jako ve dne, ale v noci se k nim teď začali přidávat ještě i Tiste Andii, a když se někde objevilo víc jednotek pohromadě, tak se dřív nebo později potkaly s Rudou gardou prince K‘azz D’Avore. Do toho všeho se míchal Chmur, který dokázal zamotat hlavu i Dujekovi, a to už něco znamenalo. Dohromady sečteno a podtrženo, není jak se dostat do zad a to nemluvíme o tom, že ty záda se ještě zatraceně blbě hledají. No a v tu chvíli přišla opět ta nějaká chytrá hlava a řekla, že by se dala využít Říšská chodba. 

V Untě, a na pár významných pozicích v Malazské říši, to prý způsobilo dost bolení hlavy a šeptalo se, že některé hlavě bylo i puštěno za odměnu žilou, ale… byl tu plán jak noha a bylo rozhodnuto. A jak neopomněli Dujek s Whiskeyjackem trefně poznamenat, ta noha byla bolavá a pěkně smrděla.  

Část druhé armády se díky tomuto plánu právě přesouval říšskou chodbou nepříteli do zad a zbytek druhé a celá pátá se měla postarat, že tam ty záda vlastně vůbec budou. Co měla za úkol třetí se moc neříkalo a mladého Šumaře a Křováka to ani nezajímalo. Věděli, že poté co vyjdou z chodby, se měl kádrový velitel mágů Nedurian spojit s někým na druhé straně a pak měla být celá akce zahájena. Jasný jako facka. 

Akorát úplně špatně. Šumař cítil v kostech, že to bude jeden velký průšvih, ale kdyby to řekl nahlas, tak akorát znervózní nováčky a čerstvé rekruty, kterých bylo teď v druhé docela hodně. 

 

Dědek se zatím oklepal. „No nic kluci. Přišel jsem si zahrát, tak vybalte ten váš balíček a pojďme na to," řekl a zamnul si ruce. "A ne že mě zase odrbete. Ty tvoje pravidla mě, Šume, sice baví, ale jestli budu pořád prohrávat, tak mě bavit přestanou." Křovák sundal čapku z hlavy a nachystal ji doprostřed, aby bylo kam dávat peníze. "Dědek má pravdu. Šume, vytáhni draky." 

Třetí z partičky, řečený Prop, sáhl k pasu a vytáhl hubený váček, do kterého si schovával těch pár jakatasů, co mu ještě zbylo. Žold Malazské armády nebyl sice nic moc, ale chodil pravidelně a když si člověk uvědomil, že vlastně vše potřebné k životu dostával od armády zdarma, tak to vlastně docela stačilo. Obzvlášť, když jeden pocházel z vesnice na okraji ničeho a věděl, že to nejlepší, co by ho jinak čekalo, je platba v tuřínech. 

Šumař se nervózně ušklíbl a vykoukl ven. "Mně to nepřijde jako dobrej nápad."

"Co? Čekáš přepad?" Prop rozhodil ruce. "Tady?" 

Pohrdavě odmávl případné námitky a ukázal na jednu bedýnku, ať si sedne. Do toho se Křovák významně zazubil. „Jestli se něco objeví, tak to uslyšíme a pak tu máme spoustu skvělých hraček.“ 

Šumař chvíli váhal. Něco mu říkalo, že je to chyba, ale nedokázal říct co. 

No co. Jedna partička nikoho přece nezabije. Ještě chvíli ostatní napínal a pak vytáhl balíček draků, přisedl a začal. 

"Takže! Začínáme novou hru. Jestli nikdo nepřinesl alkohol, tak hra i končí, protože u téhle hry se musí pít. Skvělý, Prop má, takže mi to podej,“ Šumař se notně napil z podané čutory. „Tak to by bylo. Jak alkohol dojde, tak hra končí. Je mi líto, to jsou pravidla. Dědku, vytáhni první kartu, ale ještě ji neukazuj. Prop bere dvě, ale druhou položí vpravo od sebe. Nekoukej na mě, není to tvoje karta. Patří hráči, který tu má být, ale očividně se opozdil. Křováku, vyber vsázky. Každý jeden jakatas, nebo sumu o odpovídající hodnotě. Jedna karta je pro mě…" 

Hra, jejíž pravidla znali možná jen Šumař s Křovákem, se pomalu rozproudila a všichni zúčastnění přestali v podstatě vnímat své okolí. 

 

  O notný kus dál se velitel kádrových mágů Nedurian blížil k místu, které hledal. Portál z Říšské chodby, který vedl zpět na Genabakiský kontinent, na místo o pár desítek líg vzdálenější, než kde byli předtím. Na mapách se to zdálo jako kousek, ale vzhledem k nepřátelskému prostředí to bylo stejné, jako by to bylo na úplně jiném kontinentu.

A přitom na začátku šlo tažení v Genabakis tak dobře, pomyslel si. Svobodná města Malynties, Nathilog, Oraz i město Mott, jedno po druhém padaly do rukou Malazské říše. Jenže pak se objevil problém v podobě Mottských zálesáků a z jednoduchého tažení se stala učiněná noční můra, která se táhla již přes sedm let. Teď cítil uspokojení i jistou dávku nervozity. O Říšské chodbě se vědělo, že je opuštěná, ale to bylo asi tak vše, co o ní mohl kdokoliv říct. Svět, na který dopadla zkáza. Ale jaká a odkud a jestli ji někdo, nebo něco přežilo… to s jistotou nemohl nikdo vědět. Proto ji taky využívali spíš jednotliví agenti. V případě potřeby se mohli úkryt a počkat, než je mine… cokoliv. 

Poprvé se však chodbou přesouvala celá armáda a Nedurian byl rád, že už je to celé skoro za ním. Náhle se zastavil a zůstal stát. 
 

Měl před sebou portál, který hledal, ale… něco nebylo v pořádku. Otevřel svou chodbu Rašan a skoro ve stejnou chvíli ucítil, jak z místa sálá magie, která páchla něčím…  starým. Jakoby dřevním. 

Víc času na přemýšlení už ale nedostal, protože se náhle všude začal ozývat křik vojáků a na to i povely velitelů. Nedurian se otočil, aby zjistil, co se děje a uviděl, že kolem celého voje se z ničeho zhmotňují přízraky bojovníků ve směsi zbrojí, mečů a seker. 

Malažani, kteří už tak měli nervy napnuté jako struny, vyslali skoro na povel salvu šipek do řad nepřátelských duchů a tasili meče. Salva šipek ale měla na přízraky asi stejný účinek jako hrst písku na přílivovou vlnu. Některé proletěly skrz, jiné se zapíchly až po opeření do zbroje, ale přízrační bojovníci nedali najevo, že by si toho vůbec všimli. Nedurian vyslal proud magické moci proti nejbližšímu přízraku, který se skutečně rozplynul, ale hned za ním stál další, kolem kterého magická vlna přešla, aniž by zanechala nějaký účinek. 

Nebyl čas na přemýšlení. Museli to risknout. Zařval, jak nejvíc dokázal: “Sem! Do toho portálu!” a popadl prvního vojáka a hodil ho tam. 

Přesvědčil se, že voják zmizel a nic nenasvědčuje tomu, že se v portálu děje něco, co nemá, a pak skočil za ním. Bohužel až v té chvíli mu došlo, jak velkou chybu vlastně udělal.

Zbytek Malazské armády se za pobízení velitelů začal hrnout do portálu. Za sebou nechávali své padlé kamarády, mrtvé koně a opuštěné povozy trénu. Část vojáků těžké pěchoty se snažila udělat něco jako ústupovou uličku před portálem a odráželi útočící přízraky z boku, jak jen to šlo. Bylo těžké odhadnout, který duch je nehmotný a krom strachu nemá nejspíš jak ublížit, a který je hmotný až až. 

I přes těžké ztráty drželi portál a pobízeli ostatní ke spěchu. Když už se ale zdálo, že to déle nevydrží a velitel těžkooděnců se chystal dát rozkaz k opuštění pozic, ucítil, jak se mu pod nohama chvěje zem. Rozhlédl se po novém nebezpečí a uviděl, jak takřka přízračný vůz, řízený Dědkem a Propem, tryskem uhání k portálu a ze zadní části vozu vylétávají různé předměty, které vzápětí po dopadu s větší či menší intenzitou vybuchují, a i přes výbuchy bylo slyšet Propa, jak křičí “Vypadněte odsud! Čistíme!!!” 

 

Vzhledem k tomu, co se dělo za vozem, tak to byla naprostá pravda. Duchové kolem vozu jako by byli hmotnější a to, co s nimi dělala Moranthská munice, vůbec nebylo pěkné na pohled.

“Mazejte, vy tupci! Jestli se ten vůz dostane před nás, tak jsme v hajzlu!” 

Měl pocit, že to bylo poprvé, co nemusí nikomu nic vysvětlovat a že všichni dokonale chápou, co se děje a co mají dělat. Vběhl s ostatními do portálu a…

Nevěděl vlastně, co má čekat. Nikdy portálem necestoval, ale slyšel, že to je jen jako když udělá krok do jinak vymalované místnosti. Prostě lusk a je tam.

Tak takový to rozhodně nebylo! Jakmile vlezl dovnitř, měl pocit, jako by ho chytil obrovský výr a pokusil se z něj otrhat všechno maso. Šel hned vedle svého nově povýšeného kaprála a teď sledoval, jak se mu před očima rozpadá na kousky a podle výrazu to nebylo nic bezbolestného. Pak mu kolem hlavy proletěla zvláštní bednička s kusem utrženého provázku, potom… Housle? 

 

A pak přišla tma.
 



 

Ticho před bouří

+-

 Pohleďte
na ně, na jejich zpupnost a pýchu
hory rozetnou a jen dívat se budou
pohleďte
na krve řeky vlévající svůj karmínový dech 
do chrámu z kostí
pohleďte
kolébka radosti plní se tmou
Propasti

 
Kel Tath

 
1160. rok spánku Ohnice 
Přibližně osmý rok tažení v Genabakis
 
Vrchní pěst Dujek si nesl vlastní pivo. Věděl, že Tayschrenn by u sebe něco tak přízemního neměl. Otevřel dveře a vstoupil do velemágovy provizorní pracovny.
Tayschrenn si zřídil své velitelství v domě nějakého mottského šlechtice. Nebo vysoce postaveného měšťana? Těžko říct. Původní vlastník toho domu utekl ještě před příchodem malazské armády, takže neměli moc možností se ho zeptat na společenský status a vrchnímu velemágovi by to bylo stejně jedno. 
Místnost byla bohatě zařízená nábytkem, od několika židlí, přes velký pracovní stůl, knihovny, skříně, až po sochy v rozích místnosti. Dujek předpokládal, že některé sochy budou ve skutečnosti Tayschrennovi skrytí strážci, kteří se na velemágův povel rychle proberou k životu a s nezvaným návštěvníkem udělají krátký proces. 
Tayschrenn stál u zdi, na které visela mapa severní Genabakis. Dujek měl u sebe taky takovou, ale na té jeho byly rozmístěny úplně jiné značky a bylo jich tam o poznání víc. Lokl si piva a zkoumal rozmístění značek a srovnával je s informacemi o daných lokalitách, které měl v hlavě. 
„Máš něco na srdci?” Tayschrenn otázku položil, aniž by odtrhl pozornost od mapy. 
Vrchní pěst pahýlem ruky přibouchla dveře a postoupila dál do místnosti. Dujekově pozornosti neunikly papíry a nejrůznější písemnosti na stole a hlavně křeslo, které dávalo tušit, že je to kus nábytku, který nepatří do tohoto domu, a vlastně vůbec na tento kontinent. I z toho důvodu se do něj pohodlně usadil. Bylo mu totiž jasné, že je na svoje křeslo Tayschrenn náležitě pyšný a že ho bude pěkně žrát, když se tam posadí zrovna on. No křeslo… spíš židle s opěrkou pod ruce, na které se vyřádil durangem sjetý řezbář, pomyslel si Dujek.  Ale dneska měl chuť velemága provokovat, takže si řekl ať vzteky klidně pukne a přidal i nohy na stůl, přičemž podpatkem ušpinil nějakou zprávu od jednoho z Tayschrennových mágů.
„Víš, přemýšlel jsem nad takovým vojákem,” začal Dujek ze široka, když se ujistil, že bláto z holínky udělalo na zprávě dostatečné škody. „Přemýšlel jsem o tom jaký je, co má rád, co nemá…” větu nechal ve vzduchu a znovu se zvolna napil. Tayschrenn se konečně uvolil vzít Dujeka na vědomí a otočil se od mapy. Hned, jak mu padl pohled na Vrchní pěst, zúžily se mu oči do malých štěrbinek. Nadechl se, aby něco řekl, ale Dujek ho nenechal. 
„Například má rád, když jsou věci jasně dané. Ráno vyjde slunce, večer zapadne, pivo je hořké, slanina voní, když něco posere, seržant ho kopne do prdele, a tak, víš?” 
„Dál,” zavrčel velemág, opanoval svůj výraz v obličeji a pokusil se v kamennosti tváře konkurovat sochám v místnosti. Dujek ovšem moc dobře věděl, že pod tou bezvýraznou maskou to vře a že Tayschrenn už teď přemýšlí, jak se mu za tento v pád do jeho osobního vlastnictví adekvátně pomstí. Chyba holečku, řekl si. Jednak bys musel z taktiky znát víc, než zná beranidlo, a jednak jsem to já, kdo se tu mstí. Dětinské, pravda, ale vážně mi to teď dělá radost, ty hajzle. A až ti to všechno dojde, tak si stejně budeš připadat jako vítěz a tohle necháš klidně plavat. Já se budu cítit líp a ty vlastně taky. Což si nezasloužíš, pravda… ale co se dá dělat
„Třeba taková posloupnost velení,” pokračoval Dujek, aniž by dal najevo, co se mu honí hlavou. „To je další věc, co má voják rád, když je jasná. Vojín, kaprál, seržant, poručík, a tak dál, a tak dál. Říká ti to něco? To jsou šarže. A je tam jasná přímá linie, kdo na koho může řvát a kdo poslouchá, víš?” Tayschrenn se znovu marně nadechl, ale vrchní pěst se nenechala přerušit. 
„Nenamáhej se, já vím, že tobě je to jedno. Ty jsi císařský velemág, staráš se o svoje magické záležitosti. Tobě je to fuk. I tvoji lidi jsou ti u řitě, jestli přežijou, nebo ne. Je důležité dosáhnout cíle a je jedno co to bude stát, že? Že by se třeba hodili na další bitvu, tažení… morálka? Znáš to slovo?”
Věděl, že to nebylo docela spravedlivé, ale byl na císařského velemága hodně naštvaný a chtěl, aby to zabolelo. Nebo se o to chtěl alespoň pokusit. Ovšem nejspíš se mu to povedlo, protože na Tayschrennovi bylo vidět, že veškerou svou vůli upíná na své sebeovládání. Dujek mezitím doufal, že Tayschrenna odhadl správně. Ono provokovat jednoho z největších mágů světa může přinést ovoce, ale má to i svá úskalí. Například, že když se to přežene, tak z vás nezbude nic, co by mohlo zaklepat na bránu Mistra Kápě.
„Tak zaprvé,” začal Tayschrenn a každé slovo ze sebe soukal pomalu a s velkou námahou. „Ano, množství ztrát poměřuji velikostí cíle, a ty to děláš mimochodem taky. Zadruhé, jednám přesně v rozsahu, co mně dovoluje má hodnost, což je, když dovolíš, o kousek vyšší než tvoje. A zatřetí… zvedni se z mého křesla!!!” To poslední velemág prakticky zavřískl.  
Vrchní pěst Dujek Jednoruký spokojeně upil trochu piva a pak se velmi pomalu zvedl a ještě pomaleji uvolnil místo. Byl by se i zastyděl, kdyby někdo věděl, jakou mu udělal radost pohled na téměř nepříčetného velemága, kterému málem přeskočil hlas. Tayschrenn o trochu rychleji, než by bylo důstojné, zaplul za stůl, usedl do křesla a začal přesouvat písemnosti z místa na místo bez většího rozmyslu. Žralo ho, že se nechal zbytečně vytočit a co ho žralo ještě víc, že se nechal vytočit právě Dujekem. 
Ten mezitím obešel stůl a volně pokračoval v konverzaci, jako by se vůbec nic nestalo. „No to je trochu kámen úrazu, víš? Tvá hodnost je o kousek vyšší než moje, to je pravda. Ale jen pokud se to týká magie, ascendentů, bohů a podobných záležitostí. Když dojde na obyčejné armádní záležitosti, jako kolik proviantu je třeba pro tři legie 5. armády, nebo kde vzít vybavení, jak velký poslat trén…” Pak se naklonil nad stůl a zcela záměrně položil pivo na nějaké dokumenty, pro které se velemág zrovna natahoval. 
„...nebo když dojde na to, kam poslat část armády, či odkud část armády stáhnout, protože je prakticky rozprášena. Tady bych s dovolením měl větší slovo já. Souhlasíš?” 
Tayschrenn zvedl oči a narazil na ocelový pohled, který ho na vteřinu zmrazil na místě. Pak se ale na velemágově obličeji rozlil široký úsměv. „Tak o tohle ti jde. Vadí ti, že jsem chtěl změnit tvůj rozkaz ohledně 6. a 7. legie.”  
„Mě vadí, že se vrtáš do věcí, který ti nepřísluší. Chceš mít tu oblast s chrámy pod kontrolou? Budiž. Pošlu tam pár setnin. Ale rozhodně není na tobě, abys rozhodoval o tom, kdo tam půjde. Máš štěstí, že se ten tvůj rozkaz po cestě ztratil.”
Velemág zvedl v obranném gestu ruce.
„Ale já chtěl opravdu jen využít toho, že už tam máme své lidi a…”
„MOJE lidi!” Dujek zahřměl tak, že zarezonovaly všechny okenice a dostal i pocit, že jedna ze soch se mírně pootočila. „Jsou moji! Takže já rozhoduju o tom, jestli zůstanou, nebo ne. A taky já rozhoduju o tom, jestli se Bořiči chrámů přesunou do nějakého stálého tábora, nebo ne.” 
Velemág se viditelně ošil při vyslovení jména, který si přeživší z výpravy říšskou chodbou vysloužili u ostatních legií. Chvíli zvažoval, že na to téma něco řekne, ale pak si to rozmyslel.
„Ať se ti to líbí nebo ne, tak jejich převelení přesně spadá do záležitostí, o kterých jsi milostivě sám řekl, že se mě týkají.” Zvedl se z křesla a došel k mapě severní Genabakis. „Jednotky, které se účastnily přesunu říšskou chodbou do týlu nepřítele a které náhodou narazily na velký chrám toho Mottského boha, se očividně osvědčily v těchto záležitostech a přesně proto jsou odeslány tam, kam jsou. Do tábora u Šedopeského jezera.” 
V tu chvíli se Dujek znovu podíval na Tayschrennovu mapu a po chvíli mu došlo jaké body má velemág na mapě zaznačeny. „Co máš v úmyslu s tím Mottským bohem?”
„Je to veličina, kterou je nutné uspokojivě vyřešit, abych tak řekl,” odpověděl Tayschrenn a jakoby mimochodem upravil pár značek na mapě. Vrchní pěst se zkoumavě dívala do Tayschrennova obličeje. „To nemyslíš vážně,” vyštěkl po chvíli. „Jestli tohle uděláš, tak nás místní začnou z duše nenávidět. Už teď tu máme tvrdší odboj, než jsme čekali a jestli jim dokonce zabiješ jejich boha, tak tu budeš mít na několik generací učiněné peklo. Armáda bude nucena…”                    
Od dveří se ozval jasný ženský hlas. “S následnými potížemi se vyrovnáme, tak jako vždycky. Císařovna souhlasí s Tayschrennem a doufá, že se na vás oba může plně spolehnout.” 
Dujek se prudce otočil a oči se mu zúžily, jak se pohledem snažil proniknout šerem u dveří. Byla ovšem jen jedna osoba, která mohla něco takového prohlásit a ještě s takovou jistotou. Akorát byl přesvědčen, že je na úplně jiném kontinentě. 
„Netušil jsem, že pobočnice císařovny nás hodlá poctít svou návštěvou.” 
Ženská postava udělala pár kroků dovnitř místnosti a světlo svící se odrazilo od jílce otataralového meče. Tayschrenn se široce usmál, ale na jeho obličeji bylo vidět, že výrazně pobledl a polykání na sucho prozradilo, že mu i přes úsměv není příliš dobře. Speciálně vyrobená pochva, která měla odstínit účinky otataralu, očividně zcela neplnila svůj účel. „Vítejte, Pobočnice. Byl bych rád, kdybyste tomuto starému mezkovi vysvětlila, jak se věci mají.” 
Dujek přelétl pohledem z jednoho na druhého a pak se zakabonil a odložil pohár. Bylo mu jasné, že to, co uslyší, se mu vůbec nebude líbit.
 
A taky nelíbilo. Později v noci pak seděl Dujek zamračeně u svého stolu a přemýšlel. Čím víc přemýšlel, tím víc se mračil. Na jednu stranu chápal důvody, které zazněly. Jasně, že to dávalo smysl zatraceně, to nepopíral. Ale bylo to také krátkozraké. Ano, Mottský bůh byl problém. Pro někoho tak ješitného jako byl Tayschrenn obzvlášť, protože moc tohoto jejich boha se přímo vysmívala veškeré moci císařského velemága. Ale bylo mu i jasné, že takový akt, jako je zabití boha, byť jen lokálního, bude mít mnohem širší následky, než si v tuto chvíli dokážou představit. I mezi bohy a ascendenty existovala přátelství a spojenectví, typickým příkladem byl Anomander a Caladan Chmur, a mohlo se stát, že díky této akci získají, krom nenávisti od místního obyvatelstva, také nové velmi mocné nepřátele. 
Na stranu druhou se taky ale mohlo stát, že získají nové spojence. Co na tom Dujekovi vadilo asi nejvíc bylo, že celý plán obsahoval až příliš velké množství neznámých. 
Potenciálně velmi mocných neznámých.      

V mezičase ...

+-
 

Zbytky oddílů 6. a 7. legie byly po úspěšné záchranné akci evakuovány do Města Mott. Poměrně dlouhou dobu byly oddíly Bořičů chrámů, jak se jim nově začalo přezdívat, ponechány v klidu a bez dalších rozkazů. Malazská armáda si očividně nebyla jista, co si s těmito jednotkami počít, protože nepřišly žádné rozkazy o tom, že by mělý být přiřazeny pod jinou legii. Oficiálně tedy stále existovala 6. a 7. legie, byť každý věděl, jak se věci mají. 
 

Po pár měsících klidu začala nervozita vojáků narůstat a jak už to bývá, začaly se množit disciplinární prohřešky. Drobné mise výrazně pomohly morálce, ale nejednalo se o nic zajímavého. Všichni věděli, že úkoly, co jsou jim kladeny, mají na starosti jen proto, aby z nudy nepodpálili celé město Mott. 
 

Převelení do tábora u Šedopeského jezera zpočátku vypadalo jako skvělá a zajímavá výzva a fáma o výjimečnosti jejich úkolu výrazně zlepšila všem náladu, ale záhy došlo k ochladnutí nadšení. Krom “zaručených” informací, které dostali Bořiči na začátku, nic jiného nenasvědčovalo tomu, že by mělo jít o něco jiného, než obyčejné převelení do zapadákova, kde se nic zajímavého neděje. Žádné zvláštní zásoby, žádné speciální informace a podrobnější rozkazy, nic konkrétního. Jediná naděje, že se přece jen jedná o něco víc bylo to, že k Bořičům chrámů byl opět přidělen kádr a dokonce i nové oddíly. Ale také to mohl být jen úklid potížistů někam bokem. Tak jako tak, přípravy a následný přesun zabraly mnohem více času, než by se předpokládalo. 

(C) 2022-2024